Od dob studia na gymnáziu, kde jsem studovala na humanitní větvi, jsem prošla studium oboru sociální práce postupně od Jahodovky – vyšší odborné školy, přes bakaláře, magistra a rigorózní řízení na Univerzitě Karlově až po současné doktorské studium v oboru sociologie / sociální práce.

V roce 1999 jsem ještě jako maturant zakládala Neposedu. První zaměření bylo na volnočasové aktivity pro děti, až se studiem na vošce přišel přesah do sociální oblasti. První nízkopraháč mimo sídlištní zástavbu jsme k velkému údivu laické i odborné veřejnosti otevírali v roce 2004, tj. 2 roky před zákonem o sociálních službách. Kromě toho se nám podařilo získat podporu z ESF a úspěšně doprovodili několik rodičů, zejména maminek, na jejich cestě zpět do práce po mateřské/rodičovské dovolené.

Přelom roku 2006/2007 přinesl novou regulaci v oblasti sociálních služeb a více administrativy do činností organizace. Prošla jsem snad všemi pozicemi, od dobrovolníka, údržbáře a uklízečky, přes fundraisera, rozpočtáře, sociálního pracovníka, metodika, koordinátora až po řízení organizace a zase zpět. Dnes mám tu čest být členkou správní rady této organizace, která v lecčems udává směr a hledá nové možnosti řešení starých problémů.

Po 10 letech s Neposedou jsem se vrhla do výzvy řídit organizaci poskytující služby pro seniory. To mi přineslo spoustu nových věcí – nový tým lidí, nové podmínky fungování organizace, jejímž zřizovatelem je městská část, zcela novou cílovou skupinu a vyjednávání nového přístupu ke klientům. Služby šité na míru potřebám seniorů, empatický přístup personálu a otevření dveří Centra sociálních služeb Běchovice lidem všech věkových kategorií, to jsou milníky, které mi zůstanou v paměti. A také uzavírání sázek mezi seniory, jestli mé první dítě bude holka, nebo kluk.

Když už to po pěti letech v organizaci vypadalo, že není kam dál bych mohla naše služby ještě posunout, přišla příležitost pracovní pozice na ministerstvu. Těšila jsem se na ohraničenou agendu i příležitost být u toho, jak věci vznikají. O fungování ministerstva jsem měla úplně jiné představy. Přestup na pozici vedoucí oddělení mi potvrdil, že ani během mého referentského období jsem dostatečně neviděla všechny souvislosti fungování hierarchické organizace. Po dvou letech sice nikdo neuzavíral sázky, jestli mé druhé dítě bude holka, nebo kluk (nebo o tom nevím), za to jsem do posledního dne před nástupem na mateřskou jela jak rychlík, kterému selhaly brzdy.

Tři roky doma mi umožnily odpočinout si, vytvořit si čas pro sebe, pro rodinu, dokonce i pro studium. Ač jsem si původně myslela, že jej stihnu před návratem do práce i ukončit – nestihla, a hlavně nedokončím jej se svým školitelem, jsou to už dva roky, co pan profesor Tomeš zemřel. Kromě závazku dokončit studium tu zanechal svou organizaci, Národní centrum sociálních studií – obecně prospěšnou společnost, jejíž jsem se stala ředitelkou s cílem rozvíjet vědeckou činnost v sociální práci. Během tříleté dovolené, kterou jsem si užila tak, že líp to snad ani nešlo, jsem získala náhled na činnost státní správy z odstupu. Po návratu jsem se v práci sotva rozhlédla a stěží si zapamatovala jména a tváře všech svých kolegů, když přišel nouzový stav. A od něj se vlastně odvíjí start mého osobního blogu.