Offline is the new luxury
Poměrně velká část mých dosud sdílených myšlenek je o prolínání pracovního a rodinného života v posledních týdnech. V první fázi „nouzového režimu“ jsme jeli fakt naplno, třetí týden byl opravdu kritický a další týdny dost hektické. Přišly změny, převaha práce na dálku a změna denních/nočních rytmů.
Tenhle režim mi přinesl i mnoho pozitivních prožitků a poznání, toho, jak mí spolupracovníci fungují, že jsme byli snad schopní se na spoustě věcí dohodnout navzdory naší fyzické nepřítomnosti v kancelářích a že navzájem sdílíme své zážitky a zkušenosti v této situaci. Obrovsky mě potěšil pozitivní přístup k mimořádným úkolům i nabídky pomoci z vlastní iniciativy.
Zrovna dnes jsem četla moc hezký článek o tom, jak si udržet hranice při práci z domova mezi časem na práci a časem pro rodinu. To vlastně znám, home office v běžném provozu čerpám, ale tyhle rady evidentně nepočítaly s celodenní přítomností mladších členů rodiny, kteří také mají své potřeby. Uplynulé týdny home office na směny zasáhly třeba do mého režimu dne tak, že jsem na pracovním telefonu v podstatě po celý den, do toho souběžně asistuji dětem při tom, co potřebují, zajišťuju čerstvé jídlo a čisté prádlo, případně rozvozy na určená místa a zpět, a e-maily vyřizuji buď pozdě v noci nebo brzy ráno. Jak ráda bych si dala sprchu, jakožto rituál přechodu z času na práci do času na rodinu.
Když tedy udělám krok stranou, vidím, že převaha práce z domova způsobuje větší časový objem věnovaný práci (ubyl třeba čas na cestu do práce a zpět), velmi časté telefonování (děti by povolily maximálně 3 telefonáty denně) a změnu režimu dne (práce v noci), a to nedělá úplnou pohodu ani mně ani mým blízkým. Nastal čas na rodinu a přátele, opouštím na nějakou dobu pracovní prostor, jdu si objednat potisk na tričko a v následujících dnech se přepínám do režimu offline.