Neposlušnost je základem svobody, poslušní zůstanou otroky
Po dvou měsících v „nouzovém režimu“ už trochu začínám ztrácet přehled, co jsem sdílela, a co ne (a tak se možná častěji opakuji).
Začíná mi docházet, jak moc to všichni máme ztížené tím, že jsme převážně odkázáni na komunikaci elektronickou – e-mailovou, skypovou, telefonickou. Velmi chybí společný osobní kontakt a probírání věcí – i když už se blýská na lepší časy. Co jsem si uvědomila: odhalují se teď asi více než kdy jindy slabá místa různých procesů, ukazují se silné, ale i slabé stránky nás všech, a leckdy ke světu přistupuji tak, že předpokládám, že „to všichni vědí nebo znají“ a pak se divím (tedy já se celý život divím a nadále nejspíš budu), že některé věci neklapnou, jak mají. Takže věci vracím (méně často), někdy v tichosti skřípu zubama (častěji) a dodělávám (velmi často) a leckdy vzájemně postupujeme metodou pokus – omyl (v podstatě stále). K tomu jsem jen chtěla říct, že jestli mi (nebo vlastně nám všem) něco ubírá energii, tak je to opakované hledání správných cest (které už někteří z nás předtím prošlapali). Ano, udivuje mě, když nacházím stále podobné chyby, když nevidím spolupráci, když utíkají detaily a tisíc dalších malých věcí. Leccos z toho je o vzájemném poznání se, respektu k druhým, ale též o vyrovnávání se s mimořádnými situacemi a nezvyklými podmínkami.
Mou snahou je, aby se nám v týmu pracovalo dobře. I když situace (celkově) je prostě náročná, emoce proudí a hromosvodné objekty se střídají, a nálada a atmosféra je křehká. Nemusíme a já osobně ani nechci pracovat v rozhádaném prostředí. K tomu, aby to klaplo, potřebujeme spolupráci a vzájemnou toleranci a pochopení k potřebám druhých (především těch pracovních) nás všech, včetně uvědomění si toho, že některé kroky vyvolávají nezamýšlené důsledky.
Vyjadřuji veliký respekt všem svým kolegům a kolegyním, jejich práci a nasazení, dvojnásobný respekt všem rodičům, kteří doma souběžně asistují při vzdělávání dětí a ještě pořád to všechno zvládají. Uvědomuji si, že moje prvopočáteční pocity, jak jsem na príma oddělení, nebyly liché. Těším se na naše další společné dny a už se nemůžu dočkat na častější osobní setkávání!
A víte, co mě překvapilo tentokrát ? Že ve Zprávě o stavu lidských práv v ČR není speciální místo pro sociální práci. Schválně se podívejte sami – zprávy za roky 1998 až 2018 jsou k dispozici na internetových stránkách Úřadu vlády ČR. A tak si říkám, že k některým výzvám a úkolům lze přistupovat buď byrokraticky (leckteré si to i zaslouží), nebo věcně (ve spolupráci a s nosnými myšlenkami z obsahového hlediska). Můžete si tipnout, který přístup je mi bližší. Už vidím, jak si nabíhám na vidle a chytneme se do sítě „je toho moc“ a „je málo času“ a i já jsem někdy touto sítí ulepená, ale aby věci dávaly aspoň trochu smysl, měli bychom se soustředit na to podstatné (a podstatně se k tomu vyjadřovat) a ty úkoly méně podstatné plnit s úsměvem a lehkostí a neztrácet s nimi více času než je nutné.
O víkendu jsem sdílela na facebooku citát
„Neposlušnost je základem svobody, poslušní zůstanou otroky.“
fb E-učitelka
s komentářem, že tohle heslo se hodí do života. Já v něm vidím diskusi, spolupráci a zdravý rozum. Díky vám všem, neposlušným, kteří nastavujete zrcadlo a kladete otázky (i když někdy už má trpělivost dosahuje limitu, protože kladu stejné otázky a nedostávám na ně odpověď). Vážím si toho.
Tak prosím, co v něm vidíte vy?