Jak jsem nevyhrála byrokrata roku

Situace nabírá na obrátkách a člověk nejen, že už neví, které opatření vlády platí, a které nikoli, neví ani, který ze zadaných úkolů má považovat za zábavnější. A tak, stejně jako jiní sociální pracovníci, i já občas plním nepochopitelné administrativní úkoly.

Fáze nula – přichází zadání, že všichni musí odevzdat kupu papírů kvůli pár dnům do konce měsíce. Překvapuje mně, že kvůli 6 (slovy šesti) dnům máme podstupovat soutěž o byrokrata roku. Jsme ujištěni, že se nikdo nespletl, a tak do toho všichni jdeme.

První fáze – je to pro mě poměrně velkým překvapením a dávám to za vinu zvýšenému tlaku ve společnosti celkově a v našich domácích kancelářích k tomu, ale ze všech mých kolegů a kolegyň jen málokdo vyplnil všechny formuláře na první dobrou. „Testem“ bylo vyplnění všech požadovaných kolonek, ve správném pořadí (jen někteří si všimli, že na každém formuláři je pořadí jméno – příjmení, jinak), někteří přehlédli překlepy, někteří nechali žluté pasáže a bonbónek náš společný – datum „od“ bylo ve vzoru otočené, takže všichni měli uvedeno „od 24. 3.“ namísto správného „od 23. 4.“ (a to nikdo nečekal!)

Druhá fáze (kdo si začal sypat popel na hlavu u bodu jedna, právě zjistí, že se vlastně nic nestalo). Přijde nový level. Zatímco téměř celý den trávíme průběžně na telefonu a u tiskárny, abychom zkompletovali poslané podklady, což se po několika hodinách (!) tisku podaří, odevzdáme tedy jenom trochu po termínu všechny papíry komplet. Večer (v 19:45 h) se dozvídáme, že to máme celé blbě (ne, nejde to za nikým z nás konkrétně). A tak pozor, do zítřejšího dne do 10:00 hodin musí být všechno předělané, jinak máme všichni smůlu. Do 23. 4. zbývají dva dny. Tak se v jedenáct v noci hecnu, a každý dokument s laskavou péčí a vzpomínkou na své kolegy a kolegyně procházím (u některých zaměstnanců jsou to dva soubory, u dalších tři soubory), kdo odevzdal vyfocené/naskenované, přepisuji, abych měla k dispozici verzi ve wordu. Neměním obsah, jen plním požadavek formálních úprav. Pak ještě elektronicky podepisuji, a asi tak v půlce uznávám, že jsem přecenila síly … ale v polobdělém stavu podepisuju dál. Čas odeslání mailu radši psát nebudu, protože to prostě není vtipný.

Fáze tři – středeční ráno začínám zahájením konverzace na téma, kde asi zůstal selský rozum, zásada 3E a jestli se mi to celé v noci přece jen nezdálo. Takové sny nechtějte. Zvlášť když do 23. 4. zbývá jen jeden den. Ano, množí se dotazy, jak to bude, ale já mohu jen říci, že nic nevím. Ještě k tomu musím aktualizovat tu tabulku, jestli jsem si jistá, že všichni mají ty správné relevantní důvody. Já to spojím dohromady, stále fáze tři, krok dva. Je 23. 4. a zatím je ticho. No fakt že jo, ticho před bouří. Už už se chci doptávat, jak to tedy je, když přijde avízo, že ve 14:00 hodin na Skypu budeme obeznámeni. Tak jsme byli.

Fáze čtyři – shrnuto a podtrženo: ano, budeme to předělávat (kdo asi); a ano, myslím, že jsem získala diplom potížisty roku (a to je teprve duben a zrovna mi skončil třetí měsíc (teprve?) po návratu do práce). Tak příště bych prosila toho byrokrata roku.